Cira

Poté, co Lesan odešel do psího nebe, bylo doma až deprimující prázdno. Nikdo nás doma po příchodu nevítal, nebyl tu žádný psí kamarád, který by vyžadoval venčení, krmení a další péči, na kterou jsem byla až dosud zvyklá. Nějakou dobu jsem pak ještě měla pocit, jako by stál Lesan za mnou nebo se mihl v chodbě. O to víc jsem si přála přivézt si dalšího chlupáče domů. Tou dobou jsem pracovala v útulku pro opuštěné psy a když vidíte tolik opuštěných psích duší a v bytě nikdo, je pobyt doma ještě smutnější. Moje mami se zařekla, že už žádného psa domů nechce, ale já tušila, že jí pes chybí stejně jako mně. V té době byly v útulku tři přibližně tříměsíční fenky, které vypadaly, že mají ve svých předcích německé ovčáky. Každá vypadala trošičku jinak a měly různé zbarvení. Jedna fenka si nesla do života zbarvení typického znakatého NO, další byla černá s bílým flíčkem na hrudi a ta poslední měla jen tmavý proužek táhnoucí se prostředkem hřbetu, tmavý prstýnek kolem ocasu a znak tmavého ,,netopýrka" na hlavě. Když jsem je viděla, řekla jsem si, že si jednu z nich určitě vezmu domů hned, jakmile vyjdou z karantény. Nějakou chvilku jsem váhala a když holky přešly na útulek, vyrazila jsem s nima na procházku. Ta vycházka sama o sobě byla katastrofa - štěňata dosud nebyla zvyklá chodit na vodítku a motala se pod nohy i mezi sebe. Nicméně svou favoritku jsem si vybrala. Stala se jí ta nejsvětlejší čubinka jménem Mája. I přes zákaz matky jsem si štěně přivezla domů, ovšem zajistila jsem si v útulku, že pokud to štěně doma neprojde, vrátím ho do útulku zpět. Štěňata se v útulcích dle mé zkušenosti nikdy dlouho nezdrží, jsou pryč dřív, než stačíte mrknout.

Když jsme dojeli domů, mamča se nestačila divit. Stačila však chvilka přemlouvání a slibů a Mája už doma zůstala. S novým domovem dostala i nové jméno CIRA. Nutno říci, že s tímto štěnětem nebyly větší potíže. Trošku jsem měla strach z první noci, ale Ciruška překvapila. Hned si zalezla do boudy po Lesanovi, která byla na balkoně, a spokojeně usnula. Kolem druhé hodiny ráno se probrala a kňourala asi 15 minut. Nicméně my už jsme měli své zkušenosti a nikdo k ní nevstával. Utišování by způsobilo problémy. Takže štěňátku nezbylo, než zalézt a pokračovat ve spánku. Tímto bylo kňourání a vytí vyřešeno jednou pro vždy a už se nikdy neopakovalo. Ciru jsme brali ven na venčení co nejčastěji a za každou loužičku či hromádku následovala radost a odměna. Pár loužiček doma samozřejmě bylo, ale na balkoně zas tolik nevadily a já jsem je hned zlikvidovala, aby bylo štěně v čistotě. Ciru jsme pro jistotu nechali ještě prohlédnout veterinářem, který jí hned v narkóze ustřihl paspárek - spíše jen drápek, který by mohl v budoucnu vadit. Doporučil nám viamíny na srst a na klouby a také kvalitní krmivo. Druhý den jsme vzali Ciru na chalupu, kde je velká zahrada a štěňě si jí užívalo s radostí. Hned od začátku jsme brali štěně na procházky na volno - u štěňat funguje smečkový instinkt velmi silně, a proto jsme se nebáli, že se nám ztratí. Ale stejně jsem si dávala pozor, aby někam nespadla, někde se nezranila a podobně.

Vitamíny a kvalitní krmivo šlo Ciře ku prospěchu a když jsme po 2 týdnech navštívili útulek, skoro Ciru nepoznali. Po měsíci už vypadala psí slečna úplně jinak, hřbet se jí zbarvil do černa, takže vypadala, že bude mít klasické černé sedlo, které ovčáci mívají. A v útulku valili oči, jak z nepříliš hezkého štěněte roste pěkná psí slečna.

Od známých jsem dostala kontakt a dobré reference na cvičák ZKO Plzeň - Křimice a tak jsem se tam vyrazila se štěnětem podívat. Jenže ouha, zapomněla jsem doma očkovací průkaz a tak jsem mohla jen koukat. Přo další návštěvě jsem chybu napravila a tak jsme mohli vyrazit mezi štěňěta. Zde mě výcvikáři učili základní metodiky práce se psem a nutno říci, že jak dělal pokroky psovod, tak se učil také pes. Cira byla velice chytrá a učila se celkem rychle, ale jak už to u štěňat bývá, dlouhou výdrž neměla. A tak jsme cvičili krátce, ale častěji. Místa je všude dost a to dokonce i bytě. Doma v bytě jsem jí naučila například štěkání na povel, odložení a hrála jsem si s Cirou s hračkama a tím získávala zájem o aportíky. Zpočátku jsem měla problémy s její motivací - velmi rychle ztrácela zájem o hračky a také o ty nejlepší pamlsky, jakými jsou třeba kousky buřtů. Cira měla i světlejší dny, kdy byla schopná kvůli šišce udělat třeba kotrmelec, kdyby to zvládla. Šišky vůbec měla a dosud má ve velké oblibě a já jí musím proto hlídat. Ačkoliv šišky nepovažuji za tak nebezpečné jako klacíky, je nutné dávat na psa pozor. Ale cvičit na šišky se dalo celkem dobře. V zimě se dal využít k motivaci sníh - lépe řečeno sněhové koule, které s velkou radostí chytá. V létě zas našla Cira velkou zálibu v koupání a plavání a jeden čas jsem chodila poslušnost na dětskou stříkací pistolku naplněnou vodou. Pro Ciru to bylo příjemné osvěžení. Bylo jí jedno, zda jí stříkám vodu z rybníka nebo hadice či vodovodního kohoutku.

Vodu přímo miluje, ale musí mít kolem sebe dostatek prostoru. Stísněný prostor koupelny a kluzká vana se jí příliš nezamlouvají. Občas mám pocit, že by v rybníku mohla nocovat a vůbec by jí to nevadilo.

Další oblíbenou ,,hračkou", kterou nám prozradila skládka, se staly pneumatiky. Stačí pustit pneumatiku z kopce nebo jí rozjet po rovině a Cira už se třese nedočkavostí. Jakmile kolo dostihne, hned ho povalí na zem a začne mordovat zubama. Tady musím rázně zakročit, aby si o drát v pneumatice nepořezala dásně a nevylámala zuby. Ale našli jsme jich několik, kdy byl onen drát vyříznutý a to pak začalo to správné rodeo. Hned začala kolo honit a chytat a bylo jí jedno, jak daleko odjelo. Jakmile najde Cira někde pneumatiku, buď nás zavolá hravým a provokativním štěkotem nebo se pokusí s ní pohnout sama. Dokonce si pamatuje místa, kde takovouhle ,,hračku" našla a při procházkách kolem je nezapomene prozkoumat. Na tohle však musím dávat pozor. Je zvláštní, že malá pneumatička, která se prodává jako hračka pro psy, jí nic neříká, ale sjetá a zahozená pneumatika nalezená v terénu - to je něco pro ní.

Zvláštní kapitolou jsou pro Ciru jiná zvířata. Už jako malé štěně dokázala vytrvale sledovat kapra plovoucího ve vaně.  Zajímavým divadlem nebo chcete-li výkladní skříní jsou králíkárny - tedy pokud jsou králíci uvnitř. Dokáže je bez hnutí pozorovat celé hodiny. Cira také ráda myškuje. Svou první myšku a rejska ulovila již přibližně v půl roce a od těch dob jich už bylo nepočítaně. Většinu je spíš ,,uťapká" packou, když po nich skáče, ale někdy mají myši jednoduše smůlu a skončí svůj život mezi čelistmi psa. Problém nastal ve chvíli, když Cira začala utíkat za zvěří. Když žene zvíře (třeba zajíce nebo bažanta) ,,nevidí a neslyší" a nezajímá jí nic jiného než hon. Nebojím se, že by snad chtěla zabít kořist - jí jde jen o to honění. Hru na honěnou miluje a milovala už jako malé štěně. Ale co teď s tím? Hledala jsem odpovědi na různých internetových diskusích, v různých článcích a všude to samé. Dát psa na šňůru a nepouštět. Jenže zákon schválnosti funguje dobře a když je pes na šňůře, zrovna se žádná zvěř neobjeví. Ale jen co psa pustíte, aby se trošku proběhl.... Určitě to dobře znáte.

 

Photo Flipbook Slideshow Maker