Lesan

Lesan byl pes plemene Německý ovčák. Byl to první pes, na kterého si dobře pamatuji a na jehož výchově jsem se také svým dílem podílela. Kdysi jsme prý měli doma maltézkého psíka Sašu, ale to jsem byla tak malá, že si na něj nepamatuji. Proto považuji  za svého prvního psa právě Lesana. Lesana si pořídili rodiče v době, kdy jsem chodila do 5. třídy základní školy. Byl to statný a vyrovnaný pes ,,s velkým srdcem".  Byl to pes, vedle něhož jsem vyrostla a dospívala. Byl to pes, který mě naučil, jak se ke psům chovat, co se smí a co se naopak nesmí. Naučila jsem se o něj starat, krmit, venčit, česat, ale také ho pozorně sledovat a zjišťovat, zda mu něco nechybí. Časem jsem začala také chodit se psem na veterinu, poslouchala, co mi veterináři říkají a radí, naučila jsem se poslouchat rady lidí, kteří (dle mého mladistvého názoru) o psech už něco věděli a uměli poradit. Výchovu a výcvik zajišťovali hlavně rodiče, ale já se také snažila nebýt pozadu a nějakou tu drobnost jsem Lesana naučila. Ač tehdy bez znalostí jakékoliv metodiky výcviku, podařilo se mi naučit Lesana lézt po žebříku, skákat přes překážky a nevybíhat za aportem hned po odhození a čekat na povel. Tehdy jsem na to byla patřičně hrdá. Jednou jsem se zúčastnila s Lesanem Puňta Cupu pořádaného v areálu ZKO Plzeň - Křimice. To jsem ještě netušila, že jednou budu v této organizaci cvičit s vlastním psem. Lesan mi dal základní znalosti a zkušenosti v péči o psa a já se snažila, aby i on se měl dobře. Měl svou boudu na balkoně a pokud bylo příliš velké horko nebo nepříjemné počasí, brávali jsme ho k sobě do bytu.

Bohužel nic netrvá věčně. Ve dvanácti letech začal mírně napadat na zadek a v chladnějším počasí kulhat. Ač dosud zcela zdráv, v tomto věku se začala projevovat artróza. Tehdy jsme bydleli v panelovém domě bez výtahu - ve 3. patře a ze schodů i do schodů jsem museli Lesanovi už dost pomáhat. Ten výtah tehdy dost citelně chyběl. Ale i přes to, pokud bylo pěkné teplé počasí, dokázal ještě běhat (dokonce i skákat) a byl vitální jako mladík. Ta poslední zima (zima 2003)  už na něm byla znát. Začali jsem chodit jen na kraťoučké vycházky - maximálně 15 minutové. Doma si však stále hrál s míčkem, provokoval k honičkám a pak nám míček naoko nechtěl dát. Všichni jsem si mysleli, že tu s náma jště nějaký ten rok pobude. Když bylo Lesanovi 13 let, koupili jsem vidokameru a ještě týž den natočili s Lesanem krátkou hru s míčkem. To ovšem nikdo netušil, že to bude Lesanův poslední den. Tou dobou už Lesan pobýval v bytě nastálo a v noci mě probudil divný zvuk. Kouknu na Lesana a vypadalo to, že bude zvracet. Stále nic. Po chvíli jsem volala na veterinu a veterinář se mi zeptal, zda se pes nafukuje a při poklepání na boky je slyšet dunivý zvuk. Zdálo se mi, že ano. Vzburcovala jsem přítele a o půlnoci jsme vyrazili na veterinu. Tam ho prohlédli, zkusili mu dát ze stříkačky napít a zdálo se, že vodu spolkl. Dali mu uklidňující injekci a řekli, ať hned rádo přijedeme na rentgen. Celý zbatek noci jsem u Lesana probděla. Hned ráno pro nás přijel přítel a než jsme Lesího naložili do auta, padl na chodník, jak byl zesláblý a vypadal, že ani cestu na veterinu nepřežije. Bylo mě z toho dost úzko. Po zrentgenování hrudníků padl nemilosrdný ortel. Torze žaludku. Veterinář ho poslechl, prohlédl a řekl, že už má také slabé srdce a že je velmi malá pravděpodobnost, že by případnou operaci přežil. Prý by jeho srdíčko už nesneslo ani narkózu.

Tak nějak podvědomě člověk tušil, že konec může přijít každým dnem, ale nepřipouštěl si to. Pěknou chvilku jsem sváděla svůj vnitřní boj rozumu a emocí. Rozum věděl, že je lepší nechat pejska důstojně odejít. Prožil krásný psí život a vděčíme mu za hodně. Zaslouží si naši úctu a pokojný odchod do psího nebe. Ale emoce to nechtěly připustit. Vím, že by bylo sobecké nechat psa dále trápit a tak jsem se slzami v očích souhlasila s uspáním psa. Veterinář mi popsal, jak to bude probíhat. Že pejsek usne a ve spánku mu přestane bít srdce a ustane činnost orgánů. Zůstali jsme s Lesanem dokud neusnul. Nikdy jsem si nepřipouštěla tak drastický odchod psího společníka. Je to těžké, když odejde první pes. Nicméně stalo se. Lesan ale navždy zůstal nesmazatelně zapsán do našich vzpomínek. Snažím se vzpomínat jen na to pěkné a těch krásných zážitků s ním bylo víc než dost. Máme spoustu fotek, které to dokládají. Na některé z nich se můžete podívat i vy.